růženec
Co víme o modlitbě růžence?
Pavel Rafael Konzbul
Mnohým dnešním katolickým křesťanům se zdá být modlitba růžence málo intelektuální, vyšlá z primitivního prostředí, kdy lidé neuměli číst žalmy. Unavuje je svou jednotvárností a popuzuje systémem počítání Zdrávasů a Otčenášů. Také řada konvertitů má nemalé potíže s pochopením růžence. Na druhé straně jsou ti, kteří se denně modlí růženec a to soukromě i veřejně ve společenství a mluví o jeho blahodárném působení na jejich duchovní život.
Joachim kardinál Meisner popisuje ve své knize úvah o Panně Marii případ jednoho dělníka, který se na počátku nacistického režimu v Německu dostal bez jakéhokoli výslechu do koncentračního tábora v Dachau. Po jeho smrti poslali manželce zbylý oblek, což bylo na začátku nacistické hrůzovlády ještě obvyklé. Když s chvějícíma se rukama prohlížela kapsy obleku, našla v jedné z nich ze zbytků látky udělanou šňůrku, na níž byly uzlíky. Po deseti malých uzlících následoval vždy dvojitý uzel a tak tomu bylo pětkrát po sobě. Žena tak držela v rukou růženec jednoho z mučedníků našeho století, růženec, který si vyrobil jeho majitel v dachauském pekle a který jej chránil před zoufalstvím. Ve vatikánském muzeu je možno vidět růženec zhotovený ve vojenském zajateckém táboře z nejdrahocennějšího materiálu, který tam měli, totiž z kousíčků chleba. Naskýtá se tak otázka: Co je v pozadí hodnoty růžence, že zajatec obětuje svůj příděl chleba, aby si jej zhotovil a mohl se modlit? Proč současní moderní křesťané sahají k pohanským modlitebním metodám, když na dosah ruky jim leží tradiční modlitba růžence? Pokusme se ohlédnout do minulosti této úchvatné modlitby a podívat se podrobněji na její vznik a vývoj, snad to přispěje i k jejímu hlubšímu pochopení a k odstranění našich případných rozpaků.
Zvyk počítat modlitby ve všech náboženstvích je velmi starý. Cestovatel Marco Polo píše o malaborském králi, který měl na krku provaz se 104 drahokamy, aby mohl počítat modlitby ráno a večer. Něco podobného se vyskytuje u budhistů a také muslimové nosí růženec se 160 zrnky. Z křesťanských dob se traduje o sv. Pavlu poustevníkovi, že nabral denně do kapsy 300 kamínků a jeden po druhém vyhazoval, když řekl stanovenou modlitbu. Počátky opakující se modlitby najdeme jak v orientálním mnišství, tak i v latinské církvi raného středověku, kdy v ustavičné modlitbě se vytváří podpora pro spojení s Bohem. Počet modliteb 50 nebo 150 odpovídá 150 žalmům žaltáře. Mniši raného křesťanství totiž recitovali denně 150 žalmů, ti kteří měli mnoho práce, se modlívali jenom třetinu tj. 50 žalmů. Irští mniši, kteří se zasloužili na počátku středověku nemalou měrou o rozšíření mnišského duchovního života mezi prostý lid prosazováním pravidelné ušní svaté zpovědi, spojovali Otčenáš s Ave Maria v řady po 3 x 50 za sebou, aby těm, kdo nedovedou číst, mohli uložit jako pokání rovnocennou hodnotu za žaltář. Tímto způsobem se Ave Maria stalo vedle Otče náš modlitbou rozšířenou i mezi prostým lidem. Tito mniši také používají k počítání modliteb provaz se suky. Když se jeho oba konce spojily, vznikla "corona", "otčenášový provaz". Jeho otevřená, nespojená forma se nosila zavěšená u pasu a dlouho se udržela v Anglii. Suky byly brzy nahrazeny zrníčky, jádry, ale také perlami a drahokamy. Když se r. 1389 vdávala nevěsta z Milána za francouzského krále, vypočítávají se drahokamy, které si vzala a je mezi nimi i "otčenášový provaz". Výroba takových růženců patřila k uměleckému řemeslu a mezi cechy velkých měst se často jmenují i "paternostříci" - výrobci tehdejších růženců.
Již jméno těchto cechů uměleckých řemesel naznačuje, že se zpočátku počítali modlitby Pater noster tj. Otčenáše. Od 12. století se ale objevuje také i forma počítání "zdrávasů". Tak se modlívá dominikán Domenico di Levia denně tisíc Ave a můžeme se dočíst, že se svým růžencem i zemřel. Jako předběžnou formu dnešního růžence je možno uvést dále rozjímání života Ježíše Krista složené kolem r. 1300 cisterciáckou mniškou od sv. Tomáše v Trevíru. V něm se projevuje již podstatný rys růžence a tím je spojení řady Ave s meditací o Kristu. Sestry spojují stokrát opakovaný andělský pozdrav se sto krátce vyjádřenými tajemstvími víry. Jde tedy o meditaci o Kristu s mariánskými prvky. Další vývojový krok nás přivádí ke kartuziánům do kláštera sv. Albána v Trevíru, kde se mniši modlí kolem r. 1400 růženec s desátky ze života Ježíše Krista a šíří jej. To je především zásluha dvou kartuziánů, Adolfa z Essenu a Dominika z Pruska. Za další šiřitele modlitby růžence je třeba jmenovat vedle kartuziánů především dominikány a také benediktiny. Sv. Dominik, zakladatel kazatelského řádu, který je považován podle legendy za autora růžence, výrazně přispěl k jeho systematizaci a k rozšíření této modlitby. Definitivní forma růžence, jak ji známe dnes, je známa z 15. století a to především zásluhou dominikána Alana de la Roche OP (+1475). Jeho Mariánský žaltář, který se podobá dnešnímu dominikánskému růženci, obsahuje 15 Otčenášů, 150 Ave Maria a 150 tajemství, která sahají od zvěstování až k druhému Kristovu příchodu. Zakládáním růžencových bratrstev a kázáním tento dominikán výrazně přispěl k rozšíření Mariánského žaltáře.
Samotné jméno rosarium - růženec, je dosti podivného původu. Ve středověku se jím označují traktáty morálky, sbírky kázání atd. Obrazně je tak růženec příručkou zbožného člověka. Modlitba růžence v té podobě, jak ji známe dnes, byla schválena r. 1569 papežem-dominikánem sv. Piem V. Velkou dobu rozkvětu zaznamenala tato modlitba především v minulém století. Papež Lev XIII. vydal řadu listů, ve kterých růženec doporučuje. Růženec se doporučuje i ve zjeveních Panny Marie v Lurdech, v La Salettě a ve Fatimě. Vznikají růžencová bratrstva a církev obdařuje tuto modlitbu odpustky. Také dnes nám říká církevní odpustkový řád, že plnomocné odpustky získáme, pokud se kromě obvyklých podmínek pomodlíme růženec v kostele, ve veřejné oratoři, v řeholním společenství, v rodině nebo v jiném společenství. Při tom je třeba se jej modlit nepřetržitě, bez přerušení.
Růženec tak vystupuje před námi jako modlitba mnoha podob. Papež Pavel VI. jmenuje ve svém Apoštolském listu "Marialis Cultus" následující pohledy, které jsou typické pro tuto formu modlitby. Především je to její biblický charakter, protože tajemství a nosné modlitby jsou převzaty z Písma. Druhým znakem růžence je jeho zachycení dějin spásy, protože uvažuje o nejdůležitějších spásonosných událostech ze života Ježíše Krista a jeho Matky Marie. V růženci se nám zviditelňují stopy Ježíše ve světě. "Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět a opouštím zase svět a jdu opět k Otci". Pokud se zamyslíme nad formou modlitby růžence, tak můžeme říci, že je to modlitba chvály a prosby, ale především je to meditace. Právě o tomto rozjímavém prvku říká papež Pavel VI.: "Chybí-li prvek rozjímání, stane se růženec tělem bez duše a jeho modlení hrozí vyústit do mechanického opakování formulí." Růženec je rozjímáním s jasnou obsahovou formou jednotlivých tajemství a to jej řadí jednoznačně mezi křesťanskou formu modlitby. Tím se také odlišuje od nejrůznějších asijských meditativních metod.
Růženec není jen meditativní technikou, která má vést ke klidu, harmonii a uvolnění, ale jako křesťanská modlitba je rozhovorem s osobním Bohem. Náš svět je plný bloudění, plný křižovatek našich životních cest, na kterých nevíme, jak se máme rozhodnout a kterým směrem se vydat. Potřebujeme orientaci, sáhněme po růženci, s nímž stojíme na cestě, která má perspektivu.
Na závěr snad ještě jeden příběh, který uvádí kardinál Meisner. Vojenský král pruský, Bedřich Vilém I. si potrpěl na vysoké vojáky ve své armádě. Dal je vyhledávat snad po celé Evropě a nezůstala toho ušetřena ani katolická území. Mimo jiné také nařídil, aby dominikánský kněz otec Raymund Bruns, jako katolický polní duchovní, opatřil pro každého katolického husara růženec, aby jeho husaři nezemřeli touhou po domově. Matčina ruka musí být vždy na blízku, aby bylo možno se jí chopit. To již věděl i tento jinak drsný válečník.